Jaro 2012
Rok 2011
Tak to vypadá, že se na našem ranči zastavil život. Žádný nový článek, že by žádná událost, o které by bylo potřeba dát vědět? Ne! Právě naopak. To se jen přes ten celoroční shon nenašla chvilka sednout a psát. Až teprve nyní, kdy je vše pod sněhem a zima přibrzdila naše konání, jsou tu ty dlouhé zimní večery a možnost podělit se s vámi o celý rok zážitků a nových zkušeností. Tak teď pěkně popořádku ať na něco nezapomenu.
Z posledního příspěvku, kdy se nám ohlašovalo blížící se jaro a narodilo se první jehně jsme záhy zjistili, že ne pokaždé probíhá vše tak, jak by si člověk představoval a ač se snažíte sebevíc, tak nakonec si to příroda udělá stejně po svém. A tak se nám narodila jehňata, ale některá bohužel mrtvá. Další slabá, která umřela pár dní po narození a aby toho nebylo málo, došlo i na porod císařským řezem. Zážitek, který za to ovšem stál. Jehně jsme sice nezachránili, ale zakladatelku chovu ovci Milušku ano. Ale co bylo hlavní? Příjemný pocit ze správného rozhodnutí, že jsme se po domluvě s veterinářem rozhodli do toho jít, pocit když jsme úspěšně skončili ve čtyři hodiny ráno ve chlívku s operací, pocit že pro to člověk něco udělal a nevolal hned řezníka. Velký dík patří nejmenovanému veterináři, který přijal naši rodinu jako své asistenty a zákrok provedl.
Ač by se chtělo už psát o něčem veselejším, ani narození kůzlat nebylo úplně nejšťastnější. Koza Božena měla tři kůzlata a Růžena jedno. Porody proběhly skvěle, ale u všech kůzlat se projevila vada, kterou až později veterinář označil jako nemoc štítné žlázy. A tak každé koze zůstalo jen po jednom kůzleti.
Posledním trumfem v rukávu našeho ranče měly být husy a jejich líhnutí housat. Doufali jsme, že alespoň ony zachrání letošní ne moc zdařilé jaro. Vše probíhalo naprosto přesně podle přírodní režie až do okamžiku samotného líhnutí. Z jedenácti nanesených vajec se vyklubala jen tři housata. Ostatní vajíčka byla čistá.
Jaro se probudilo v plné síle a nás čekala první letošní velká akce, stavba seníku. Po předchozích letech kdy jsme zkoušeli různé varianty, jak nejsnadněji uskladnit seno jsme vymysleli již dávno vymyšlené a hlavně osvědčené – zastřešený seník. Během zimy jsme namalovali jednoduchý projekt a připravily na něj materiál. Základní část jsme zvládli sami, s krovy a zastřešením pomohli kamarádi. Výsledná stavba se zdařila.
No a sotva se dostavěl seník, přišla senoseč. Náš nový pomocník malotraktor a rotační sekačka, které jsme koupili na poslední chvíli, odvedli dobrou práci (chce to jen více zkušeností). Tento rok nám ale dávalo počasí pěkně zabrat. Lisování sena a jeho nanošení do seníku bylo přímo hororové. Bouřka se hnala ze dvou stran. Nikdo nevěřil tomu, že to stihneme. Ale díky všem sousedům, kteří nás v tom nenechali a rychle se seběhli nám pomoct, tak jsme stihli část sena uklidit a zbytek přikrýt v malých stozích. Díky všem.
V červnu jsme naplánovali stříhání oveček. Pozval jsem pár kamarádů, muzikantů a jako dík sousedům, kteří pomáhali při sklízeni sena i je. To už byl malý „karneval“, který jsme nazvali SETKÁNÍ U OVEČEK, kde stříhání bylo málem to poslední. Asi 80 lidí bylo potřeba pohostit jídlem a pitím. Počasí, které nám zprvu nepřálo, se během poledne umoudřilo a vše nakonec dopadlo velmi dobře a akce se vydařila.
V létě se začali ovce podruhé bahnit a aby byl odčiněn jarní nezdar, tak se nám narodilo celkem 7 jehňat. Všechna se měla k světu a tak se nám stádo pěkně rozrostlo na celkových šestnáct kusů.
No a potom přišly otavy a s nimi znovu nervy s počasím. Chvílemi to vypadalo, jako když se bělí prádlo, nakropit a nechat uschnout. To se několikrát po sobě opakovalo, ale i toto seno se nakonec podařilo usušit.
V září jsme navštívili jako diváci mistrovství republiky v pasení oveček v Koclířově. Krásná podívaná na práci těchto psů. Náš Dáreček, který byl celý den taky pouze jako divák, měl z toho pěkné nervy. Všude plno rozběhaných ovcí a on k nim nemohl. Bylo nám to trochu líto a tak jsme se rozhodli, že ho ještě do konce roku přihlásíme na první zkoušku jeho ovčáckých vloh. První listopadový víkend byl den D, kterému předcházelo pravidelné cvičení a dvě návštěvy u Gavendů v Libhošti. V neděli ráno vyrazila celá rodina do Libhoště u Nového Jičína. Náš start byl až v odpoledních hodinách, a tak počáteční nervozita jak to vše dopadne se pomalu vytrácela s tím, jak jsme mohli porovnávat výkony ostatních psů, kteří startovali v různých kategoriích před námi. Při samotné zkoušce nám rozhodčí, oproti jiným startujícím, dovolil vytáhnout ovce z košáru a projít s nima po parkuru. Výsledek zkoušky PROSPĚL znamenalo, že Dáreček má vlohy pro pasení, o čemž jsme nikdo nikdy nepochybovali, ale nyní už na to má i doklad. Po ukončení závodů jsme ještě vyzkoušeli pasení většího stáda ovcí na velkém parkuru a i tam Dar odvedl dobrou práci.
